Recenze na Dvě Věže - vizuální orgie na velkém plátně z pohledu fanouška knihy. Jak dopadlo roční čekání? Má význam chodit do kina? (doplněno 22.12. v 20:16)
Napsal: Belcarnen dne 22.12. 2002, e-mail: cerovsky@jcsoft.cz


Tyto stránky jistě nejsou místem, kde by bylo nutné nějak výrazněji popisovat děj Dvou Věží, o co v nich jde a tak podobně. Přesto si malé shrnutí neodpustím. Ve filmu dostáváme tři různé dějové linie – putování Froda se Samem a Glumem vstříc Mordoru, boj Aragorna, Legolase, Gimliho a lidu Rohanu s armádou čaroděje Sarumana a eskapády Smíška s Pipinem při cestě až do Železného pasu. Do těchto tří částí se ještě míchají krátké vsuvky v podobě úvodní sekvence, Sarumana v Orthanku či proslovu Galadriel. 

Hned v úvodu filmu pochopíme, jakou cestu Peter Jackson nastoupil. Vyprávění je zběsile rychlé, skečovité, jedna scéna střídá druhou a není čas na odpočinek, jakoukoliv výplň. Pokud si necháte utéct jedinou minutu, už vám bude něco chybět. Jak se již dlouho před premiérou spekulovalo, úvodem filmu je opravdu návrat k souboji Gandalfa s Balrogem, tentokrát celý jejich pád do hlubin Morie. A pak náhle šmik a jsme úplně jinde…

Začínáme sledovat Frodovo putování k Hoře Osudu. Tato linie klade největší důraz na dramatické vyprávění a herecké výkony. Elijah Wood dostává mnohem více prostoru k tomu, aby obecenstvu dokázal, že jeho úspěch netkví jen v detailních záběrech na vyděšený obličej a modré oči. Ale i tyto záběry jsou významnou složkou Dvou Věží a fanynky se tedy mají na co těšit. My ostatní oceníme skvěle zahrané korumpování osobnosti Froda vlivem Jednoho Prstenu, které je veskrze přesvědčivé a realistické. Věrný společník Sam v podání Seana Astina celkový dojem nezkazí. Díky výbornému herectví zachraňuje scény, ve kterých by patetické věty z úst někoho jiného působily možná až směšně. Ovšem toto je možná poprvé v historii kinematografie, kdy výkon dvou lidských herců zastíní počítačem vykreslená postava. Hned na Emyn Muilu se hobitům podaří polapit Gluma. Andy Serkis, který mu vytvořil pohyby a hlas, se jistě ve velké míře zasloužil o to, že máme možnost vidět skutečně živou a naprosto realistickou CGI postavu. Divák si uvědomuje, že nemůže jít o namaskovaného člověka, ale zároveň mu hlava prostě nedovolí uvěřit, že jde skutečně o dílo počítačové techniky. Zapomeňte na Yodu, Jar-Jar Binkse, Dobbyho a všechny další potencionální konkurenty. Glum, který více než co jiného připomíná osobu v pokročilé fázi abstinenčních příznaků po droze, kterou je mu Prsten, odvádí dokonalý herecký výkon. Pokud se nepodaří prosadit nominaci Andy Serkise za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli, pak si alespoň výkon animátorů i herce zaslouží nějakou čestnou sošku. Minimálně za scénu, ve které sledujeme schizofrenní rozhovoru Glum/Sméagol, a jenž byla alespoň pro mne jednou z nejsilnějších částí filmu vůbec.

Výše popsanou trojku ale známe již ze Společenstva. Jejich putování nám představí i postavu další – Faramira v podání Davida Wenhama. Výkon australského divadelního herce je jistě velmi dobrý, ale málokterý fanoušek knihy jej dokáže výrazněji ocenit. Z nepříliš pochopitelných důvodů je postava Faramira proti knižní předloze drasticky změněna. Snad byla důvodem snazší pochopitelnost pro nečtenáře, kterým by se muselo „složitě vysvětlovat“, proč Faramir po Prstenu netouží, přičemž jeho bratra naprosto ovládl. Ve filmu toto řešit nemusíme, protože Boromirův bratr pokračuje ve šlépějích otcova oblíbenějšího syna a snaží se Froda i s Prstenem odvést do Minas Tirith. Chová se drsně, působí velmi temně, v některých momentech jako záporná postava. Pocit, který z jeho postavy budete mít, když po dlouhém prošení o propuštění ze strany Froda i Sama prostě jen přikáže svým mužům, ať je odvedou do Minas Tirith a sdělí Denethorovi, že jeho syn mu posílá mocný dar, je prostě natolik odlišný od toho, jaké pocity postava evokuje v knize, že se Faramir stává postavou prakticky nestravitelnou. Ani Boromir nevystupoval takto temně. Divák chápal, že jej ovládá Prsten a on se tak nechová ze své vůle. V případě Faramira toto není vůbec zřejmé.

Frodova linie nám také představí dvě nové bestie – olifanty a létající, drakům podobné nosiče Nazgúlů. Gigantičtí sloni se čtyřmi kly působí na obrovském plátně opravdu monumentálně. Ač s nimi strávil produkční tým jistě stovky hodin, uvidíme je v podstatě pár vteřin. Jejich technické zpracování je nadprůměrné, ale kvalit ostatních počítačových potvor nedosahuje. I tak plní svůj účel perfektně. Potvora, kterou sedlají Nazgúlové, je vytvořena absolutně přesvědčivým způsobem. Budí strach a hrůzu, při „blízkém setkání“ s Frodem v Osgiliathu a ostatně i v Mrtvých močálech je ještě o řád hrozivější než koně i s jezdcem ze Společenstva. Prostě paráda a pro fanoušky knihy zhmotnění jejich představ. 

Místem, které ve vás zanechá jistě silný dojem, je Morannon, Černá Brána do Mordoru. Monumentální stavba, u které po spatření na plátně okamžitě získáte velmi silný pocit, že něčím takovým rozhodně projít nechcete. Otevírání gigantických vrat zajišťují obři a vypadá to prostě fantasticky. 

Nejvýraznější částí filmu s největším prostorem v ději celého filmu je Aragornova cesta do Helmova žlebu. Je nutné říct, že ač pro fanoušky knihy bude spousta scén z prvních dvou hodin dojmovými orgiemi, divák knihy neznalý možná získá velmi silný pocit, že celé úvodní dvě třetiny šlo opravdu jen o to dopravit Aragorna na hradby Žlebu a zde svést finální bitvu. Viggo Mortensen je v roli budoucího krále, kterým se pomalu při velení vojskům stává, perfektní. Jelikož Společenstvo opustil Sean Bean jakožto Boromir, stane se nejspíše idolem dospělejších fanynek filmu tento unavený, špinavý a zkrvavený hraničář. Samozřejmě jsou tu i jeho společníci Gimli a Legolas. Oba dva mají mnohem méně prostoru než Aragorn, což je pochopitelné, ale i při jim vyhrazených scénách jsou takoví nemastní, neslaní. Gimli zastává roli komické postavičky pro uvolnění napětí ve vypjatých momentech, když jeho repliky pravidelně diváctvo rozesmívají. Dle mého soudu i na místech, kde se to zrovna tak úplně nehodí. Ale režisér rozhodl, musíme to snést. Obzvláště scéna, ve které kamera přejíždí hradby Helmova žlebu, lidé skoro nedýchají a čekají na začátek boje a najedou uprostřed řad uvidíme mezeru a nad hradbou pouze vyčuhující Gimliho helmu. Do toho se ozve cosi ve stylu „Taky mi mohli vybrat lepší místo.“ Zasmějete se, jinak to prostě nejde. Jenže později si uvědomíte, že celá scéna by bez toho byla mnohem lepší. Legolas je pak kapitola sama pro sebe. Efektně naskakuje na koně, pálí jeden šíp za druhým a masakruje skřety a vrrky snad ještě lépe než Aragorn. Přínos v boji se mu upřít nedá, ale bohužel neměl vůbec mluvit. Jeho poznámky a hlášky působí až na výjimky v kontextu dalších textů hodně podivně, bezvýznamně. Tak mi to alespoň přišlo, konečný soud nechám na vás.

Válečná linie filmu nám přináší nejvíce nových postav a herců. Většinou se jedná o obyvatele Rohanu, vesměs nezdolné válečníky, odvážné muže a ženy. Na můj vkus dostávají ve filmu příliš málo prostoru a je až příliš dobře poznat, že tomu všemu dali mnohem více, než je nakonec předáno divákům. Opět se tedy musíme těšit na rozšířené DVD, kde snad získají prostoru více. Stejné to bylo u Společenstva, historie se prostě opakuje.

Prvním z Rohirů je Éomer, třetí maršál Jízdmarky. Karl Urban nám představuje drsného bojovníka, vzhledem ne nepodobného Vikingovi. Kvůli intrikám na královském dvoře je vyhnán z Edorasu a s jednotkou věrných mužů projíždí Rohanem a vyvražďuje skřetí nájezdníky. Zajímavou dějovou změnou proti knize je, že na pomoc jednotkám v Helmově žlebu přijede právě on a jeho muži (a ne Erkenbrand).

Společně s ním poznáváme i jeho sestru Éowyn, bílou Rohanskou paní v podání Mirandy Otto. Z fotografií a ukázek si můžete myslet co chcete, ale ve filmu jako celku je skvělá. Krásná žena, která je silně přitahována k Aragornovi, ale zároveň nezdolná a houževnatá „Rohanská štítonoška“. Pokud máte obavy, že by byla nějak zásadněji změněna proti knižní předloze, zapomeňte na ně. Je to opravdu Éowyn. Její „souboj s Aragornem“, který díky ukázkám spousta lidí očekává, je stejnou ukázkou podlosti tvůrců filmu, jako byla Arwenina jizva ve Společenstvu. 

Špičkový výkon odvedl i Brad Dourif jakožto Gríma Červivec. Jen těžko si lze představit úlisnějšího červa s rozeklaným jazykem, který svými slovy otravuje mysl krále. Scéna, ve které stojí s Éowyn nad smrtelným ložem Théodreda, či ta, kdy se po Bílé paní ohlíží při rozhovoru s Éomerem, jsou prostě výtečné. 

A pak je tu, samozřejmě, král Théoden. Bernard Hill má nějakou zvláštní moc být ve všech svých rolích neuvěřitelně přesvědčivý a tato není výjimkou. Théoden ovládaný Červivcem je dokonale ztvárněnou ubohou troskou. Prakticky nemluví, jen sedí na trůně a je poslušen vůle Červivcova pána Sarumana. Tým maskéru odvedl dokonalou práci, to se prostě musí vidět. A Théoden Obnovený je opět skutečným králem. Takovým, kterého jeho lid bude následovat, ať rozhodne jakkoliv. Proti knižní předloze u něj však převažuje pocit, že v nadcházející válce nemají jedinou naději. Odjezd do Helmova žlebu je pokusem skrýt se na místo, kde bude snazší chránit se před Sarumanem, ne místem, ve kterém bude jednodušší bojovat a zvítězit. Scéna, ve které je z Théodena Gandalfem „vymýtán Saruman“ je neskutečná, vehnala mi slzy do očí. Celé je to jinak než v knize, ale prostě výborné. Přechod vzhledu je možná příliš rychlý, to na mém hodnocení ale nic nemění. 

A ano, Gandalf Bílý. Ten je v podstatě také novou postavou. Mocnější a vážnější čaroděj než ve Společenstvu má ve Dvou Věžích sice důležitý úkol, ale opět relativně málo prostotu projevit své herecké umění. Škoda. Za pozornost stojí scéna, ve které se setkává s Aragornem a jeho společníky. Ta je úžasná. Nejprve vidíme pouze bílou postavu obklopenou jasnou září, takže nelze rozeznat její rysy. A hlas patří Sarumanovi! Ale pak…

Aragorn se velmi blízce potkává s další potvorou do našeho filmového bestiáře. Vrrci vypadají jako velmi podivní kříženci hyeny s několika dalšími zvířaty a bojují opravdu zběsilým způsobem. Rohanští koně padají pod jejich drápy a tesáky, stejně jako dobří muži s Hámou v čele. Při čtení knihy jsem si tato ďábelská zvířata představoval úplně jinak, ale režisérova vize je výborná.

Hlavní linie nás také zavede na nová místa. Nejprve je to les Fangorn, o kterém bude ještě řeč. Následuje úžasný Edoras. Stavba možná nepůsobí tak fantasticky jako v knize, přesto je nádherná. Obrovskou část kouzla celého Rohanu tvoří hudba. „Rohanské téma“ je asi nejlepší z toho, co ve filmu můžeme slyšet. A pak je tu Helmův žleb. Už jen pouhá stavba vypadá monumentálně. Hláska ční vysoko nad vše ostatní, Helmův roh je výborný a být skřetem, tak při jeho zatroubení prchám jak o život. Opusťme však architekturu a vrhněme se přímo na bitvu, která se ve Žlebu odehraje. Pokud hledáte jediný důvod proč na film jít, pak jste ho právě našli. Ta bitva je… neskutečně masivní. Nic takového jsem ještě v žádném filmu neviděl. Je to vylepšených prvních dvacet minut Spielbergova Vojína Ryana ve fantasy prostředí, ale mohutnější, efektnější a prostě dokonalé. Neuvěříte, že za velkou částí toho všeho stojí Weta Digital s programem Massive a jedná se o vizuální efekty. Kamera, střih, hudba, herecké výkony… to všechno do sebe zapadá jako dílky skládačky, aby nám předložilo obraz filmařského umění nejvyšší kategorie a nové generace počítačových efektů. Někdo možná bude kritizovat, že se bitva až příliš zaobírá bojovými výkony Aragorna, Legolase a Gimliho, ale „o tom to prostě je.“ Tihle tři jsou nejlepšími bojovníky svých národů a na rozdíl od všemožných „Barbarů Conanů“ lze tomu, co v bitvě předvádějí, uvěřit. Je obrovská škoda, že závěr bitvy je až příliš očividně sestříhán. Sledujeme dechberoucí nájezd Rohirů s Gandalfem v čele na skřety a pak najednou hned „vítězíme“. Někam se ztratilo dobrých pět minut a pár tisíc zabitých skřetů. Doufejme, že na DVD se objeví. Geniální je však to, jak se celá bitva obešla bez potoků krve a hromad vyhřezlých vnitřností. Inu však uvidíte sami.

Poslední částí jsou pak osudy Smíška a Pipina. Billy Boyd a Dominic Monaghan představují starší a vyspělejší hobity, už ne ty věčně rozesmáté a vše komplikující humorné postavičky jako ve Společenstvu. Bohužel se jejich úkol omezuje čistě a jen na malý podvůdek, díky kterému vyrazí enti zničit Železný pas. Nic míň a nic víc. Utíkají skřetům a dostávají se do Fangornu, temného, ponurého lesa, jehož vytvoření stálo jistě všechny hrozné úsilí. Les je zhruba takový, jak byl popisován v knize. To se bohužel nedá říci o entech. Když se poprvé objevil Stromovous, respektive otevřel oči, spousta lidí v sále kina se začala smát. Proč? Je to chodící a mluvící strom, kterého právě někdo vystřihl z nějaké pohádky a nacpal do „vážného“ Pána Prstenů. Ti, kteří četli knihu, chápou vše okolo. Uvědomí si, že Stromovous, stejně jako ostatní enti, prostě jen nevyvolává stejné pocity jako jeho knižní předloha. A smíří se s tím. Nejsem si jist, zda by vůbec šli entové zpracovat lépe. Film není kniha, ne vše se daří stejně na plátně a potištěných stránkách. My, fanoušci, se s enty smíříme. Pro nečtenáře budou asi trochu rušivým elementem, který v závěru filmu přejde z podoby „postavy z pohádky“ na „postavu z hororu“ a začne demolovat Železný pas. 

Film se snaží držet ducha knihy, jak to jen jde, ale dějových změn je zde opravdu hodně. Musíme se je naučit „tolerovat“. O Faramirovi a pár dalších změnách jsem psal výše v recenzi. Poměrně zásadní je také účast elfího komanda při bitvě v Helmově žlebu. Pomineme-li to, že se elfové pod vedením Haldira (který naštěstí padne) chovají a vypadají trochu jako elitní jednotky SS, je jejich účast v boji sama o sobě velmi efektní. Scénáristé však zapomněli na to, že naruší jedno ze zásadních témat knihy. Elfové odcházejí, jejich čas skončil a zodpovědnost za osud Středozemě nyní leží v rukou lidí. Pokud nedokáží zvítězit v první vážnější bitvě bez pomoci elfů, rozhodně to není ukázkou jejich soběstačnosti. 

Kritizováno je také to, že filmové Dvě Věže jsou spíše „jedna a tři čtvrtě věže“, protože končí o hodně dříve než kniha. Frodova část cestou lesy k Cirith Ungolu, Aragornova vítězstvím v Helmově žlebu a Smíška s Pipinem naposledy uvidíme při zatopení Železného pasu. Tím je jasné, že neuvidíme Odulu, která byla posunuta až do třetího dílu. Pro někoho jde o nepochopitelný krok, který má ale dost logických vysvětlení. Ve filmu se plynule střídají jednotlivé dějové linie, ale události při „prostřizích“ se odehrávají zhruba ve stejnou dobu. K setkání s Odulou v knize dochází mnohem, mnohem později než po porážce Sarumana, jak končí knižní Aragornova linie. V Návratu Krále je také Frodovo putování v porovnání s ostatním dějem zásadně kratší a bylo by hloupé, kdyby ve filmových Dvou Věžích zabral Frodo polovinu děje a v Návratu Krále sotva čtvrtinu. Faktem také je, že Tolkien nikdy nepsal Pána Prstenů jako tři samostatné a uzavřené knihy, ale jako jedno souvislé dílo. Ale o Odulu samozřejmě nepřijdeme úplně. V závěrečném a naprosto fantastickém schizofrenním dialogu Glum/Sméagol, ve kterém už opět zvítězil Glum, se dozvídáme, že zabití hobitů přenechá „Jí“ protože „Ona“ to jistě zvládne za něj. 

Stále se také potýkáme s problémem „Andúril“. Znovu skutý Narsil stále ještě leží někde v Roklince a rozhodně jej Aragorn nedrží v rukou. Spousta oblíbených scén tím odpadá. Mimo jiné i ta, kde Éomer a Aragorn tasí společně meče v Helmově žlebu. Zde však není nejdůležitější nepřítomnost Andúrilu, ale spíše to, že na hradbách nestojí ani Éomer. Nápad, že na pomoc Helmovu žlebu přijede právě on z vyhnanství, mi vadí snad úplně nejméně. Jistě se ale najde spousta těch, kteří by raději viděli Erkenbranda. A taky poměrně dost chybí vojsko entů a huornů, které by u Žlebu dorazilo prchající skřety. Holt mají moc práce v Železném pasu.

Hodně se také debatovalo o "love-story", kterou budeme ve Dvou Věžích sledovat. Nic takového se neděje. Arwen se vyskytuje v ději naprosto minimálně a v kombinaci s Aragornem pouze ve snech. Žádné milostné scény s Éowyn se také nekonají. Proti knize je přidán rozhovor Elronda s Arwen, ve kterém ji přesvědčuje, že musí odjet za moře. Tato scéna je poměrně hodně dobrá, velmi silná a zajímavá. Vzhledem k tomu, že Arwen opravdu vyrazí na cestu do Šedých přístavů, budeme v Návratu Krále asi svědky velmi zajímavého zvratu v jejím rozhodnutí. 

Velmi důležitou složkou každého filmu, a Dvě Věže nejsou žádnou výjimkou, je hudba. Samostatně na soundtracku je minimálně stejně dobrá jako ta u Společenstva, ale ve filmu ve velké části scén ještě lepší. Původní témata Společenstva jsou skloubena s novými motivy a perfektně podkreslují atmosféru a vizuální ztvárnění scén a postav. Úpadek Rohanu a jeho krále zvýrazněný „Rohanským tématem“ je fantastický. 

Hodně zajímavá je kamera a střih celého snímku. Režisér Peter Jackson a hlavní kameraman Andrew Lesnie si libují v panoramatických pohledech, vzdalujících se záběrech na krajinu a armády a dlouhé detailní pohledy na tváře herců – tedy především Froda a Gluma. Prostě paráda. Také střih je celkem zajímavý. V některých momentech mi připomínal televizní reklamy. Uvidíte i pár vychytávek, jako je například Aragornovo stopování hobitů. A schizofrenní rozhovor Glum/Sméagol má úžasný a perfektně zpracovaný nápad.

Do našich kin Dvě Věže přichází s titulky, dabing se naštěstí nekoná. O překlad se postarala Stanislava Pošustová, což je zárukou faktické správnosti. V některých momentech je překlad silně zjednodušen a pozná to nejspíš i neangličtinář. Když postava jmenuje národy trpaslíků, elfů i lidí a v titulcích čteme "všechny národy" je to trošku podezřelé. Každopádně hrůzné chyby jako u titulků v ukázce či nesmysly a špatné překlady z rozšířeného Společenstva na DVD tu nejsou.

Co říci o filmu závěrem? Jistě jde o důstojné pokračování Společenstva Prstenu, které nám ale přináší úplně jiný styl vyprávění. Temný, hodně akční snímek, poměrně těžko stravitelný, alespoň pokud jde o první polovinu či dvě třetiny, pro ty, kteří nečetli knihu. Jedná se o pokračování v pravém slova smyslu, bez znalosti Společenstva (a nejlépe jeho rozšířené verze, jelikož Dvě Věže navazují na některé scény právě z něj) nemá většího smyslu na něj chodit. A je to opět film bez pořádného konce. Je to střed příběhu, který jen těžko uspěje samostatně. Ano, je to vizuální, zvuková a hudební lahůdka, ale příběh není žádným způsobem úplný. Pro každého fanouška bude velmi kvalitním završením ročního čekání a drastickým navnaděním na Návrat Krále. Doufejme, že i další čekání se vyplatí. Pokud Peter Jackson pospojuje v díle třetím to nejlepší ze Společenstva a Dvou Věží, budeme mít v kinech dokonalý film. Zatím máme dvě různorodé ukázky toho, jak může vypadat zfilmování Pána Prstenů.



..:: Článek na webu: http://www.jcsoft.cz/fantasy/viewnews.asp?id=348 ::..

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat 23.04.2024 14:17:30 z webu Film Pán Prstenů - http://lotr.jcsoft.cz/
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------